Wolfpack

Pro Alastora už je to dlouhá doba z života - doba, kterou si nemohl ani pamatovat. Stalo se to tehdy, kdy nebyl ani shluk buněk. Vlčice Amari byla v té době v očekávání a otcem vlčat neměl být nikdo jiný, než její partner Charles. Oba dva rodiče byli nadšení: přece jen to byl jejich první vrh. Netrpělivě počítali dny do toho momentu, v nějž se jejich vlčata měla narodit, a proto nebylo překvapení, když jednoho březnového večera prořízlo ticho bolestivé zavytí vlčice. Vlčata přicházela na svět: drala se vstříc novému životu. Vzhledem k barevným znakům rodičů si vysloužili povětšinou kombinaci černých a bílých znaků. Pohlaví bylo pěkně vyvážené, neb rodiče byli obdarováni dvěma vlčími slečny a dvěma samci. Právě ti dostali jména po úkazech na noční obloze, Alastor a Andrew, zatímco samice dostala jména jiného rázu. Gabrielle a Georgia. Právě ona Gabrielle byla nejprůbojnější, a jako první tak získala mezi svými sourozenci životodárnou tekutinu - mateřské mléko ze struku, který si vybojovala. Alastor nebyl tak průbojný, spíše jakoby čekal, až se zbylé kuličky poperou a on si vezme bez obtíží ten struk, který na něj zbyl. Matka je pak láskyplně olízla a přikryla je tlapou, otec se pyšnil, jaká nádherná vlčata má a zbytek smečky oslavoval, že jejich smečka se zase rozšířila o pár členů. Nebyla nouze jídla, takže to byl důvod k oslavě.

 

A tak se to opakovalo pár dnů. Vlčata pila, vyprazdňovala se a spala. Nic jiného nemohlo být náplní jejich života, proč by také bylo? Jak jinak se pár dnů staré vlče může v tomhle světě rvát? Prvně musí zesílit, a až pak přijde pořádný boj. Tenhle proces ale netrval dlouho - po nějaké době byla vlčata konečně schopna opustit klid a vlídnost rodinného úkrytu a prozkoumat poprvé ve svém životě smečku. Zatímco jeho sestra se snažila spolu s ostatními probádat vše, k čemu přišla, Alastor následoval vlastní mámu a naslouchal jejímu vyprávění o smečce. Nesnažil se rodičům vzdalovat - nestálo mu to za to. Učení měl zajištěné od vlastních rodičů. Přesto miloval když jej brali do společnosti ostatních vlků. Učil se jen posloucháním jejich debat. Často se na něco musel zeptat, jen aby byl více v obraze. Vždy doufal, že se mu rodiče pokusí odpovědět co nejvíce složitě, aby měl nad čím bádat. Byl nadšený, když místo hraní si s vrstevníky mohl poslouchat ostatní velké vlky. Nedočkavě vždy čekal na rodiče a dychtivě hleděl, kam jej zrovna vezmou.

Jak šly dny dále, chápal více, než jeho sourozenci právě díky svému naslouchání dospělým.. Když se vlčata začínala začleňovat do života smečky, hned se na vše ptal. Doplňoval si informace, které dříve nemohl slyšet. Pouze doplňoval jelikož měl pevné základy na kterých budovat. I ty nudné, zdlouhavé odpovědi na jeho otázky jej zajímaly, a těšil se vždy, když mu někdo odpověděl. Jeho rodiče byli docela decentního postavení, takže si dopřával pozornosti vzdělaných vlků, kterými se většinou obklopoval jen on. Zatímco si teda jeho sourozenci hráli, on využíval svůj volný čas, aby prozkoumával okolí a měl stále nové otázky, se kterými pak chodil za staršími vlky a s hlasem plným radosti si akorát znovu doplňoval informace - a i díky tomu byla jeho schopnost mluvy vyvinutější, než u jeho sourozenců. Alastor byl vždy radši v přírodě, ovšem s povolením rodičů, kteří jej většinou následovali pouze jako stráž, aby se nic nestalo, kde si doplňoval informace či bádal nad úplně novými věcmi, naplněn radostí a odhodláním postavit se světu jako vzdělaný jedinec.

 

Jeho učení však přerušila událost, která jednoho dne zničehonic nastala. Dva z jeho sourozenců, Georgia a Andrew, se vypařili k řece, jež byla následkem přívalových dešťů rozbouřená. Udělali to bez vědomí dospělé osoby: sprostě využili nepozornosti ve svůj prospěch. Alastor jejich chování nechápal. On vždy následoval pravidla, která mu rodiče stanovili. Pokud je porušil, omlouval se, ale nikdy nešel do extrémů, které by ho mohly stát život. Když se vrátila zpět jeho uřícená sestra, byl to právě on, kdo jen nevěřícně se zničeným výrazem stál a nezmohl se ani na slovo. Přesto ale takto nemohl vydržet věčně. Chápal riziko rozvodněné řeky a chodíval ji s pár vlky kontrolovat, jelikož jej to zajímalo - tak blízko se ale sám nikdy nepřiblížil. Bylo to nebezpečné, a navíc vždy, když přišel aspoň o kousek blíže, aby se podíval, dostal od dospělých vynadáno. To jej donutilo se vždy stáhnout s hroznými pocity. Když se konečně probral z transu, objal svou sestru, leč uvnitř vůči ní cítil jisté pocity křivdy. Křivdy a zlosti, že prostě ona musela vždy být tím zbrklým elementem. Ale převažovala lítost. Musela se cítit snad hůře, než on. Když se k řece vydali ostatní, nepřekvapilo jej, když se jeho bratra nepodařilo díky pachové stopě najít, protože se ve vodě nedala vystopovat. Jeho bratr byl rodinou, kterou Alastor respektoval. I když každý byli v jádru jiný, jeho údajná smrt jej zasáhla. Nevěděl však, jak správně vyjádřit své emoce - byl zmatené vlče, co přišlo o bratra a jeho matka se mu rozpadala před očima jako jarní kvítek. Nemohl udělat nic. Stejně jako otec, ale ten na tom nebyl lépe než matka. Přesto se zmohl na to, aby uklidňoval aspoň své potomky.

Alastor byl asi první z vlků, který si všiml dlouhodobého zmizení svých sester. Hned v něm trklo: "Nenapadlo je jít zase k řece, že ne? Nerespektování dospělých už tak dostalo jejich bratra do krajin smrti a teď chtěly ještě ony?" Strach, který cítil, ta nejistota... Ihned se rozběhl oznámit celou situaci právě svým rodičům. Jako první zastihl otce. O situaci se mu svěřil a i o svých pochybnostech. Otec neváhal a mladého vlka objal. Nemohl však zahálet, musel najít svojí partnerku, aby jí řekl, co se stalo s jejich dcerami. Přerušil proto objetí a poslal Alastora za jeho opatrovateli, kteří se v jejich nepřítomnosti o vlčata měli starat. Alastor nevěděl, jak svou mysl odreagovat, jeho myšlenky se nekontrolovatelně vířily hlavou a on měl zas pocit, že emocionálně vybuchne a něco se stane, někomu řekne něco, čeho by litoval. Toho si všimla postarší vlčice a nabídla Alastorovi, že si s ním poví něco víc o magiích, o kterých věděla, že mladého vlčka zajímají. A tak se snažil se pochopit princip magií, jež jej fascinovaly. Přál si mít magii elementu, jenž by ho vystihoval - vítr byl jedním z nich. Vždy byl fascinovaný větrem, no a teď se mu měl naučit rozumět, protože sám požádal o to, aby jeho následné ovládání v dospělosti bylo jednodušší. Vyrušilo ho pouze to, že si jej rodiče volali k sobě, konečně se nejspíš setkali se sestrami a vše bude zase dobré. Rozběhl se k nim nadšeně. Už byl plný nadějí, jenže si všiml si jejich výrazu. Klepající se a plakající se Gabrielle... V ten moment si spojil všechny díly dohromady a došlo mu, že nyní měli rodiče jen jeho a sestru. Beze slov přešel k matce a otřel se jí hlavou o nohu. Pak pořádně vtáhl sestru do objetí. Klepala se, podobně jako on. Ale nebylo času nazbyt. "Musíte ji zkusit najít.. než zmizí její pachová stopa," špitl, cítil jak se mu slzy kutálejí po lících. Ale matka s otcem potřebovali také energii, stejně jako on, a co jiného malé vlče napadne? Utěšit se u nich a utěšit tím i je. Snaha o to, aby se jim dařilo líp. Olízl tehdy matce plec na rozloučenou. Pak přešel k otci, o kterého se začal otírat, doufajíc, že to jim i jemu aspoň trochu pomůže. Jeho sestru bude utěšovat více, až rodiče zmizí. Přišla ona starší vlčice a zbylým vlčatům rozkázala, ať nikam nechodí. Rozjela se velká pátrací akce. On se nesnažil rodičům vetřít tak, jako jeho sestra: dávno věděl, že by tím nakonec moc nepomohl, spíš by jim dodal více starostí, kdyby jej museli hlídat. Místo toho se s vlčicí, co je měla na starost, šel procházet po okolí, aby zahnal temné myšlenky. Chtěl a vlastně doufal, že s ním jeho sestra půjde. Nabízel jí to pořád, vždy však měla myšlenky upnuté jen na jednu věc. Alastora to neskutečně mrzelo, nechtěl ji tam nechávat ve stavu, v jakém byla, ale ona chtěla být ještě s jinou vlčicí pouze v úkrytu. On se vydal něco objevovat, jen aby jeho mysl nemyslela na to, co se mohlo stát.

 

Když se probudil v průběhu noci, uvědomil si, že jeho sestra se vydala vzít situaci do vlastních tlapek. Věděl to a litoval toho, že ji tam nechal, že ji prostě nevzal na ten výlet s nimi a ona mezitím mohla přemýšlet nad tím, jak provede svůj plán, ale nemohl tušit, že se ani trochu neuklidní. Ihned touto situací obeznámil dospělé, které probral, a díky němu se tak rozjela další pátrací akce, během které se rozběhla pryč další polovina vlků. Nebyl čas čekat na ráno. Nikdo nevěděl, kdy Gabrielle zmizela, a spánkem ztratili dost času. Za to, že zmizela, se vinil on. Měl jí prostě donutit s nimi jít.

Když se obě dvě skupiny druhý den navečer vrátily, poznal, že moc úspěšní nebyli. Sledoval, jak jeho matka upadá do depresí - během několika dní přišla o tři ze čtyř vlčat. Alastor se nezmohl na více, než ji jen sledovat se slzami v očích. Nechápal, proč si sourozenci vybrali takový osud. Nechápal to a nepodporoval jejich sobecká rozhodnutí. On ale možná byl také sobec. Možná byl tím největším sobcem právě on, protože neudělal nic, aby je zastavil. Nemohl se koukat na to, jak se jeho vinou rodiče více a více hroutí. Nedalo se s nimi ani bavit, ani je nijak utěšit. Snažil se, nepomáhalo prostě nic. A když byl s ostatními vlky, místo slov, jenž říkali, slyšel, jak ho obviňují z toho, že nemohl. Že jeho sourozencům nevěnoval víc času, že radši objevoval okolí. Jeho vlastní pocity jej užírali. Nevěděl sám co vůbec dělat. Nevěděl, jak si od toho pomoci. Nechtěl už více cítit vinu, která mu akorát rozežrala mysl. Rozhodl se proto pro to nejvíc sobecké rozhodnutí, které mu ale v tu chvíli připadalo jako jediné možné. Uteče. Přikradl se proto k matce a naposled jí přiložil čumák na čelo, zatímco ona klidně a spokojeně oddechovala. Objal naposled otce, pořádně, jen aby si mohl navždy pamatovat jaké to bylo. Tohle byla jediná chvíle, kdy jejich tváře nesmáčely slzy. S posledním pohledem na rodiče navždy zmizel z jeskyně.

Toulal se několik dní, v nichž využíval znalostí lovu, které se byl schopný naučit, a přežíval. Při jednom z těchto lovů, ve kterých využíval více svého logického myšlení a strategie, jej vyrušilo zašustění keře. Očima ihned začal hledat možnosti úniku. Mohl využít prachu, ale zarazila ho slova od vlčice která se vynořila z keře: "Na vlče si nějak moc taktický, že?" zeptala se chladným hlasem a probodávala ho rudýma očima. Alastor se naježil, avšak jeho obličej přímo křičel fakt že se bojí. "Ne, nemusíš se bát. Hodíš se mi," vlčice se odmlčela a udělala těch pár kroků, co je od sebe dělily. "Můžeš být to nejlepší co mě v životě potkalo," tlapku dala Alastorovi na hruď, "budeš synem, kterého nemohu mít, a přesto tou nejmocnější zbraní, kterou moje smečka dostane." Vlčice v malém vlčeti viděla potenciál chladného stratéga, který by dokázal přemoci jejich úhlavního nepřítele. Alastor netušil, že by vlčice mohla být nějak zlá, možná jen působila nepříjemně. Znal vlky, kteří byli pruďasové, ale nikdy neublížili. Byl naivní. Pořád si myslel že se vlčice jen tvářila jako zlá. Aby vypadala drsně.

Alastor vlčici následoval. Po několik dní v její smečce nalezl klidný, ba i milující domov, který ale nikdy nemohl nahradit ten pravý. Stýskalo se mu však po tom skutečném domově. Po jeho rodičích, sourozencích a také i po ostatních, které poznal. Ptal se vlčice, proč ho sem dovedla, co má s ním vlastně v plánu. Její odpověď se do něj zařezávala jako nože:. "Inteligence je to, co hýbe světem, chlapče. A ty si zdědil ten potenciál aby si byl sakra inteligentní. Slabé tělo, ale mozek jako kdybys nebyl jen to slabé vlčátko. To ti nedošlo, proč do tebe hustíme tolik vědomostí? Abys byl zbraní, která se nemusí účastnit boje, a přesto by se každý bál při zmínění jejího jména." V jejích očích byla nenávist. Alastor nevěděl, že vlčice myslí pravdu. Bral to jen jako hru. Bral to jen jako pouhou hru a došlo to až sem. Nebylo cesty zpět.

 

Vlci se do něj snažili opravdu narvat vědomosti, které potřebovali spíše dospělí vlci. Spoléhali na jeho dokonalou paměť a na to, že jeho inteligence skutečně má nějaký zděděný potenciál. Snažili se z těla vlčete udělat tělo zabijáka, často krutými tréninky, které rozhodně vlče jeho věku nehlo zvládat. Často jej tělo bolelo tak moc, že se nedokázal ani zvednout. Navíc obecná znalost byla dobrá, ale.. když přišlo na provedení? Nedokázal zabíjet tak chladně, a tak dostával tresty. Trestali ho tím, čeho se nejvíc bál. Vědomosti přijímal rád, ale.. tohle bylo moc. Brát životy bez slitování. Trápil se, hnusil se sám sobě a nepoznával se. V momentech, kdy byl jen ve své střežené jeskyni, měl halucinace, kde se mu před očima objevovala krev na jeho packách a mrtvá těla všude okolo něj. Jeho mysl se ale díky tomu všemu začala měnit a zvykat si. Nebo možná jen šílel z toho všeho, co se stalo. Začínal si zvykat, protože nebylo úniku bez smrti, a taky proto, že je potřeboval. Potřeboval tak moc někam patřit, kde by jej nesoudili za chyby, které provedl v minulosti. Věděl, že by nepřežil, kdyby mu nepřinášeli maso. Nepřežil by sám. A nepřežil by s tím, co se s ním dělo. A tak se pomalu nechával těmito vlky měnit. Protože se nemohl vrátit zpět. Co by jim řekl? Jak by se omluvil za to, co sobecky udělal? Jak by zvládl žít s tím, že už v životě neuslyší smích svých sourozenců. A navíc by nepřežil, kdyby se nezměnil. Nepřežil by, kdyby byl pořád stejný, a on chtěl žít, aby se jednou domů mohl vrátit s jeho sourozenci. Aby se konečně zbavil temných myšlenek. Navíc, kdo ho mohl nasměrovat zpátky ke světlu, když tu neměl nikoho, koho miloval? Z milého vlčete, co si užívalo každý dotek milujících rodičů a mělo stále čas na to, aby objevovalo svět lehce obalený v jeho vlastních verzích vysvětlení, se díky jejich chování stával dospělý, který nikdy nebude schopný věřit nikomu. Jenž bude mít v sobě temnou část bez slitování. Vždy bude vědět, kam kousnout, aby vlka zabil i s jeho velikostí. Stal se z něj dospělý v těle vlčete. Dospělý zlomený tím, co mu dělali.

Když odmítal mluvit či cokoliv dělat, používali na něj oheň. Dávali mu jej tak blízko k tělu, ale nikdy mu neubližovali, aby se bál tak moc, že tu věc nakonec udělal. To ale nevěděli o jeho krutém plánu, který na ně mezitím střádal. Nebo spíš on se střádal za něj lehce už od začátku. Za pomocí vlčice, jež byla špehem. Jenže se od začátku toho změnilo více, než dost. Jeho plán se jevil více krutým každým dnem, jen aby si vychutnal tu sladkou pomstu za to, co se stalo a také aby dostal tu sladkou odměnu, která mu byla na konci toho všeho slíbená.

 

Ale to nebylo to jediné, co se mu u těchto vlků stalo. Když se jim pokusil utéct jen aby odstartoval svůj plán, tak si vysloužil jizvu, která ho navždy připravila o levé oko. Rána od vlčice, co ho přijala za svého syna, jej složila až k zemi. Bolest, jenž otupovala jeho mysl. Dřív by se bolestí rozeřval a nebyl by schopný stát, ale to byla minulost, která se natolik změnila, že to Alastor ani nepostřehl. Zvedal se s hlavou sklopenou k zemi, z rány mu kapala krev a tvořila pod ním louži. "Kolik vlčat jste zabili, když už nezvládli váš krutý výcvik?" Zeptal se. Jeho hlas byl chladný stejně jako pohled, který pak věnoval vlčici, která před ním překvapeně stála. Bolest nevnímal, byla jen vedlejším produktem jeho plánu, počítalo se že se poraní: "Jak sis.." Její výraz konečně zrcadlil to, co cítila. "Jak jsem si všiml? Spojil jsem se s nepřítelem. Řeknu ti jedno... měla si víc kontrolovat vlky, kterým vládneš. Dezertéry přece nemá nikdo rád." Vlci mohli slyšet, jak se chladnými chodbami jeskyně blíží několik vlků z řad nepřátel. "A mimochodem, věděl jsem že mě přistihneš při útěku. Vše to bylo součástí našeho plánu." S tím na vlčici, která stála zády ke vstupu do tunelu, ve kterém přistihla Alastora, vrhl vlk ze smečky, která mu měla být nepřítelem. Byla natolik byla ochromená svým vlastním plánem a tím, že toužila konečně po úspěchu, že si nevšimla jeho skutečného plánu. Vlk se jí zakousl do hrdla a Alastor to jen bez jakéhokoliv projevu v jeho obličeji sledoval. "Jsi monstrum," zahuhlala vlčice s posledním dechem. Z úst se jí hrnula krev, jak promluvila - následně konečně mrtvá padla k zemi. "Jsem to, čím jste mě udělali." Odpověděl jí a odvrátil radši pohled. "Jsi v pořádku?" zeptala se další vlčice, když jí Alastor míjel. Po tváři mu tekla krev: bolelo to, ale peklo, ve kterém žil, konečně skončilo. Ale navrátí se jeho mysl do stavu, ve kterém byla předtím? Bude někdy schopen normálně žít? "Budu v pořádku. Teď chci zavést tam, kde jsi viděla ty vlky podobné mě," odpověděl jí s chladným tónem, pokračující dál ve své chůzi. "Pomohl jsem vám porazit tyhle tupce, chci svou odměnu. Jestli jsi mě obelhala, nepřej si poznat to, čeho jsem schopný." Dodal a konečně zase vykročil na denní světlo. Vlčice ho následovala. "Neboj. Splním část naší dohody." Její hlas byl plný strachu. Jestli byl takovéhle monstrum v tomhle věku, tak co se stane pak? Co se stane, až tenhle vlk dospěje? Dokáže se někdy vzpamatovat z toho, co prožil?

Jen co se Alastor prospal a měl rány konečně ošetřené, se u jeho nory objevila ona vlčice. Její rezavá srst zářila i ve svitu měsíce. "Opravdu je to co si přeješ právě tohle? Mohl bys být slavný. Mohl bys mít své podporovatele na každém kroku," snažila se mu vnutit to, aby zůstal. Alastor se na ní bez emocí podíval: "K čemu je mi sláva, když je ta sláva založená na strachu? Radši chci znovu vidět svou rodinu, chci aby vše zase bylo jako dřív. Doufám že tvé zprávy jsou pravdivé a jsou to skutečně oni." Jeho hlas byl ledový tak, jako pohled, který jí věnoval. Vlčice sklonila hlavu. "Nemusíš se bát, Alastore. Následuj mne," vydala se kupředu, směrem, kterým chodívala docela často. Leč tohle místo bylo vzdálené, bylo dobré vědět, co za smečky a obyvatele se tam nachází. Alastor ji následoval. Občas si dávali přestávky, aby si drobné tělo odpočinulo. Nesnesl by, kdyby jej vlčice nesla.

Brzy jejich tlapky stanuli na pomyslné hranici, kterou se vlčice bála překročit. "Dávej si pozor, Alastore, víc s tebou nemohu jít. Ale věřím, že ty nejsi vlče, o které by si někdo musel bát. Ty jsi vlče, které strach způsobuje." S tím se na něj vlčice otočila, a Alastor udělal to samé, jeho delší srst vlající ve větru. "Děkuji, Kaylight," pověděl jen na její proslov a sám překročil onu pomyslnou hranici.